Výprava na hrad Střekov aneb když policisté neznají zákony

22. dubna 2010 Na 17.dubna 2010 jsem byla místními členy DSSS, pozvána do Ústí nad Labem. V tento den zde totiž zakládali MO DSSS. S radostí jsem toto přijala. Když už jsem se však chystala na cestu do Ústí, rozhodla jsem se to hned spojit s Vlajkovou výpravou DM. V tomto městě totiž stojí krásný, i když tedy trochu zbořený, hrad Střekov. Kdykoliv jsem projížděla Ústím, mohla jsem na něm oči nechat, a to i díky jeho poloze na vysoké skále.

V osm ráno jsme se tedy sešli s místními nacionalisty a přímo z města se vydali na ten překrásný hrad. Netrvalo dlouho a měli jsme společnost. Zastavila nás hlídka policie. Musím říci, že s námi místní policisté alespoň jednali normálně, a ne jak tomu mnohdy bývá. Avšak stali jsme se opět svědky toho, jak dokážou pracovat média a státní složky, a jaké mylné informace poskytují asi i svým zaměstnancům. Vzhledem k tomu, že jsme šli s dvěma vlajkami, první nesla logo DM a druhá logo DS. Dočkali jsme se tedy mylné poznámky, kterou teď uslyšíme asi často, protože náš totalitní systém bude chtít kde koho postrašit. A asi je pro něj naprosto vedlejší, že by policie za žádnou cenu neměla poskytovat lživé informace, ba naopak měla by znát zákony lépe než kdo jiný. Bylo nám tedy sděleno, že neseme zakázaný symbol, zakázané strany. My jsme si však stáli za svým, za prvé politickou stranu nelze zakázat, pouze rozpustit, a ani to se doposud nestalo, protože odvolání DS k Ústavnímu soudu má odkladný účinek na rozsudek NSS. A za druhé, i kdyby Ústavní soud později rozhodl o rozpuštění této strany, logo DS protizákonné není!

Když jsme si tedy vyjasnili, jak to vlastně s tímto symbolem je, byli jsme seznámeni s tím, že můžeme v cestě pokračovat, ale pouze po vybraných ulicích. Sice nevím jak je to v údajně demokratickém státě možné, ale my jako členové DSSS, navíc s takovými prapory nemáme do některých ulic možný přístup. Kdybychom po některé z ulic, které nám jeden z policistů jmenoval, šli, musela by policie zasáhnout. V tento den se totiž měla ve městě konat pietní akce, kvůli bombardování Ústí spojenci. Ta se však nakonec také neuskutečnila, protože si město na několik dní zamluvila jistá iniciativa „V Ústí neonacisty nechceme“ s účelem, aby zde nikdo z nacionalistů nemohl pietu provést. Opravdu nechápu, co je neonacistického na uctění památky. A takovéto zabraňovaní v pietě moc demokratické asi také nebude. Zajímalo by mne tedy, zda mají takoví lidé nějaké svědomí, když pod záštitou demokracie zabraňují pietním akcím a plivou tím té demokracii maximálně do tváře.

Poté, co jsme zjistili, kterými ulicemi smíme chodit a kterými ne, vydali jsme se po cyklistické stezce směrem k našemu cíli. Procházeli jsme přitom kolem Střekovského zdymadla. To bylo vybudováno v letech 1923 až 1935. Účelem bylo především splavnit Labe v oblasti střekovských peřejí, které byly často nesjízdné. V době vzniku patřilo k největším zdymadlům v republice a k nejmodernějším v Evropě. Celé zařízení je také známo pod názvem Střekovská přehrada či Střekovský jez. Jedná se o předposlední umělou přehradu na Labi, jež stojí v cestě labské vodě na její cestě do Severního moře (poslední je labský stupeň v Geesthacht). Zajímavostí vodního díla je rybí přechod. V dělícím pilíři mezi jezem a elektrárnou je rybí přechod komůrkového typu. Léta praxe ukázala, že do něho migrují jen některé druhy středně velkých ryb. V současné době je přestavován s většími parametry tak, aby touto propustí mohly plout i velké ryby jako je např. lososi. Zdymadlo je chráněná technická památka.

Když jsme pak dorazili na vrchol své cesty, už se před námi tyčil krásný, monumentální hrad. Střekov patří mezi nejlépe dochované hradní zříceniny v České republice. Je vybudován na nepřístupné skále vysoko nad pravým břehem řeky Labe. Dal ho vybudovat před rokem 1319 Jan Lucemburský k ochraně labské plavby. Vlastní stavbu provedl pražský měšťan Pešík z Veitmile. Téměř celé 14. století byl hrad v majetku rodu Vartemberků. Jedná se o přirozenou dominantu a jeden ze symbolů města Ústí nad Labem. Střekov byl přestavěn na přelomu 15. a 16. století, byly rozšířeny obytné prostory. Roku 1563 hrad přešel do majetku rodu Lobkowiczů, kteří provedli kolem roku 1565 některé další úpravy. Za třicetileté války obsadili hrad v roce 1631 Sasové, v roce 1634 krátce Švédové, a pak opět v roce 1639 byl hrad opěrným bodem Švédů, ze kterého ovládali okolní kraj. Po roce 1645 sloužil hrad jako posádka také vojskům Torstensonovým. V tomto období také švédská posádka prohloubila a rozšířila koryto Labe, aby umožnila plavbu větších lodí s válečnou kořistí. Za sedmileté války ještě jednou posloužil válečné mašinérii: v roce 1757 posloužil „Prajzům“, tedy vojsku Fridricha Velikého. Tenkrát jej ostřelovali z děl Chorvati generála Gideona barona von Laudon. Tehdy došlo k jedinému vážnějšímu poničení hradu. Nejvíc kaple a Velkého stavení. Po válce již byl trvale opuštěn. Chátral. Až na počátku 19. století, s příchodem romantismu o něj vzrostl zájem. Dojmy z hradu líčil ve svých dopisech např. Richard Wagner nebo Johann Wolfgang Goethe. Z českých romantiků jej navštívil Karel Hynek Mácha.

Součástí komplexu byl až do roku 1961 statek a poplužní dvůr. Ten byl na místě dnešního parkoviště. Jisté prameny uvádějí, že tehdejší komunistický prezident Antonín Novotný chtěl navštívit město a hrad. Protože však v jeho blízkosti nebylo místo k zaparkování vládních automobilů, zinscenovali prý aparátčíci KSČ na statku požár. Zastrašení úředníci Státní památkové péče nechali údajně zbylé budovy zlikvidovat. Pak mohl být dán příkaz ke stavbě parkoviště. Nějaký čas vlastnil hrad i Klub českých turistů. Nakonec se vrátil díky restituci zpět Lobkowiczům. Na jižních svazích pod hradem leželi také vinice, jež dle zápisů plodily kvalitní víno. Jenže vinohrady okolo 1920 napadla plíseň a pěstování révy pak již nebylo obnoveno.

Poté, co jsme se pokochali hradem, jsme se rovnou vydali na místo založení MO DSSS, kde byla místní organizace úspěšně založena, a projednalo se zde i vše potřebné před nadcházejícími volbami.

Lucie Šlégrová