Soběstačnost člověka = základní kámen svobody

1. listopadu 2012 Lidskou existenci odnedávna provází touha člověka po svobodě. V praxi se pak taková přirozená touha projevuje především jako snaha o maximální soběstačnost a minimalizaci závislosti na druhých.

Pokud se ohlédneme za vývojem lidstva na evropském kontinentě, zjistíme, že jednotlivé rodiny, kmeny i národy fungovaly na sobě víceméně nezávisle, a tedy soběstačně. Rodiny pracovaly na svém pozemku, tvořily podle svých možností hodnoty a nadhodnoty, které mohly směňovat za zboží, které jim naopak scházelo. Tento koloběh předával otec synovi, z pokolení na pokolení, jež tak mohly žít soběstačně, nezávisle a svobodně. Člověk závislý na půdě a vlastní práci sloužil jen sám sobě. Sám sobě ovšem neznamená, a to je důležité, že byl k okolí netečný. Dokázal ocenit potřebnou práci druhých a chápal nutnost i prospěšnost rovnocenné spolupráce.

Budování trvalých hodnot, jejich předávání potomkům, hospodářská spolupráce, to je neměnný smysl lidské existence, který neplatí jen u jednotlivců nebo rodin, ale také u národů i lidstva samého. Suverénní soběstačný národ však nesmí zůstat pouhou vzpomínkou, ale musí nám být vizí!

S přicházející technizací společnosti, shodou okolností stupňující se v souladu se vzrůstajícím vlivem svobodných zednářů, se začínají v 18. a 19. století přetrhávat tradiční zvyklosti fungování rodinných spolků. Lidé se stěhují za prací do měst a začínají pracovat nikoli bezprostředně pro sebe, ale pro velké společnosti, přičemž jsou přímo závislí na almužně, jakou se jim uvolí zaměstnavatel darovat. S vyrobenou nadhodnotou už nemohou pracovat jednotlivci, kteří ji vyrobili, ale ta zůstává jejich zaměstnavatelům.

Společnost se začíná nepřirozeně dělit na chudé a bohaté, na dělníky a kapitalisty, a vlastně na otroky a jejich pány. Taková situace dává vzniknout mnoha socialistickým hnutím, avšak Marxovi následovníci nadávajíce na nerovnost ve společnosti nahlíží na problém příliš tabulkově. Nepřirozené třídní rozvrstvení společnosti chápou jako rozvrstvení trvalé a přitom přehlížejí jediné přirozené rozvrstvení lidstva mezi národy a rasy se svými specifickými vlastnostmi. Tím socialistická hnutí už předem odsuzují k neúspěchu.

Dnes, po dvou světových válkách a pádu komunistického bloku, se ocitáme v situaci, kdy zotročení naprosté většiny lidí je pouze logickým důsledkem fungování společnosti, ve které jsou peníze jakýmsi novým náboženstvím. Vše je o to horší, že provedení tohoto brilantního plánu hrstky novodobých otrokářů bylo tak dokonalé, že naprostá většina dnešních otroků si ani svoje postavení neuvědomuje a je vděčná za to málo, co má, s vřelými slovy: „Vždycky může být hůř“.

Celou situaci si můžeme ilustrovat na fenoménu dneška – na hypermarketech. Jak jsou přeci skvělé - veškeré zboží na jednom místě, kulturní vyžití pro celou rodinu, co víc si přát? Ale za jakou cenu?

Přehlédněme fakt, že „kultura hypermarketů“ je pouze pozlátkem přispívajícím k morální degeneraci lidí. Už první a přitom základní problém tkví ve skutečnosti, že se jedná vždy o společnosti tzv. cizí. Lidé ve vedení nemají tedy žádný vztah ke svým zaměstnancům. V rodinném podniku bude vždy lépe postaráno o zaměstnance, kteří jsou členy vaší rodiny. I v podniku, kde existuje nějaké (třeba národní) pouto mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, existuje i předpoklad lepšího a spravedlivějšího zacházení.

Odtud vychází naše snaha podporovat domácí malé i střední podnikání. Uvnitř velkých nadnárodních řetězců se logicky utvářejí dvě neprodyšné kasty – manažeři a zaměstnanci, páni a otroci. Se zaměstnanci je zacházeno jako s největším póvlem, výše odměny za práci vůbec není odvislá na odvedené práci, je fixní a veškerá nadhodnota teče do rukou řetězce. Na pozici jednoho zaměstnance čeká vždy hned několik dalších zájemců, a toho si jsou vědomy obě strany. Třešničkou na dortu je fakt, že naprostou většinu spokojených zákazníků tvoří stejní otroci zaměstnaní u podobných vykořisťovatelů a nevědomě tak pomáhají hlídat vlastní okovy pevně utažené.

Naším ideálem jsou soběstační lidé tvořící svobodný národ. Národ, který bude nezávislý a suverénní v rámci hospodářsky spolupracující svobodné Evropy.

Revoluce – Evropa - svoboda

Erik Lamprecht, předseda DM