Ústřední škola dělnická – přednáška pro mladé muže

„Národnost a socialismus nelze od sebe odtrhnouti. Každé kulturní hnutí musí mít svůj rámec, půdu, na které se pohybuje. Hnutí sociální jest hnutím kulturním a jako každé takové musí mít půdu intelektuální a osvětovou. Čím výše toto stojí, tím více a tím úspěšnějších zbraní poskytuje každému kulturnímu hnutí, tak i socialismu. Čím vzdělanější a silnější národ, tím více socialismus může v něm prospívati, neboť právě socialismus je produktem vyšší kultury.

Toho důkazem také jest, že právě mezi nejvzdělanějšími národy socialismus dosáhl největšího rozmachu a nejpůsobivější formy. Konečnými cíly socialismu nemůže být jen hmotné zaopatření jedince, ale vytvoření nových forem kulturních, intelektuálních a osvětových, vytvoření nových hodnot duchových. A to nelze si mysliti bez národního života, bohatého, schopného rozvoje do všech směrů. Volnost a rovnost jednotlivce uprostřed volného a samostatného národa.“

Jiří Pichl, 1911

Podmínky národního socialismu

„Uvažujeme-li o vzrůstu národního socialismu, který sám svou vlastní silou se stal vážným lidovým hnutím, a zkoumám-li příčiny jeho rozvoje, vidíme velmi jasně, že základní snahy národního socialismu, pracovati jednak k společnému obrození lidových vrstev, jednak k dobytí politické svobody pro celý národ – odpovídají souhlasně tradicím českých dějin. Přirozenost národního socialismu jest jeho životností. Jeho úsilí odpovídá dějinným tradicím národnostního vývoje.

Národní socialismus byl vyvolán životní nutností. Kdyby ho nebylo, musel by se utvořiti.“

Dr. J. Brož, revue Nový člověk 1911-12

Zdroj: František Klátil, Republika nad stranami, str. 106

Klofáč hlásal národní socialismus

Kdyby žil dnes Václav Klofáč, zakladatel českého národního socialismu a jeden z Otců Československé republiky, zřejmě by se od současných novinářů dočkal nálepky extremisty a zřejmě by kvůli svým radikálním názorům čelil i trestnímu stíhání.

Zveřejňujeme úryvky z Klofáčova projevu, který přednesl 26. července 1908 ve Vysokém Mýtě. Dnes již asi nezjistíme, jestli byl monitorován „zpravodaji“ protiextremistického oddělení kvůli propagaci národního socialismu. Jak je ale z jeho slov patrné, už tehdy se potýkali národní socialisté s nenávistnou kampaní ze strany marxistů, sociálních demokratů a všech protinárodních ideologů.

Klofáč nejen že obvinil své odpůce z dogmatismu a honu na čarodějnice proti národním socialistům, postěžoval si na lhostejnost inteligence a důrazně požadoval rovnost národů a v národě.

Po sto letech úderná slova Václava Klofáče neztratila na aktuálnosti, což úsměv na tváři rozhodně nevzbuzuje.

O sociální demokracii a levici

„Národně sociální hnutí se muselo zrodit i kdyby bývalo nebylo nepochopitelně protinárodního stanoviska sociální demokracie. Socialismus sám musel – ať už dříve nebo později – vyvolat toto hnutí, dříve nebo později musela u nás v Čechách, v českém lidu, ozvati se silná reakce proti socialismu marxistickému, proti třídnictví sociální demokracie a proti jejímu jednostrannému hmotářství, proti dogmatářství jejímu, které ze sociální demokracie učinilo prostě nesnášenlivou, fanatickou církev, nepřipouštějící kritiky a odchylných názorů a terorizující kdekoho jen hrubou silou a inkvisiční činností svého vedení.

Vedle černé církve povstala prostě stejně prohnilá církev druhá, církev rudá, vedle klerikalismu černého klerikalismus rudý, tento ještě mnohem nesnášenlivější a mstivější než prvý. Zde více než jinde uplatnila se zásada: budeš věřiti toliko v to, co my ti budeme hlásati, od našich slov, od našich dogmat nesmíš se odchýliti ani v nejmenším, vše jiné je kacířské a budeš-li o tom, co my ti povídáme sebeméně pochybovati, zatočíme s tebou jménem Karla Marxe a Františka Soukupa (tehdejší sociální demokrat – pozn. DL) jako s kacířem.

Nemám na zřeteli jenom to, že vědecká kritika podvrátila veškeré základní pilíře marxismu. Odpor proti němu musel prýštiti už ze samé povahy českého, slovanského člověka, který obsah svého života nemůže nikdy viděti jen v ukojení svých potřeb materiálních, žaludkových.“

Kritika inteligence

„Přál bych si, aby po zdravé cestě v náš lid šla veškerá inteligence, která až strašně v posledních letech zlhostejněla a neuvěřitelně odvrátila se od lidu. Všude jinde inteligence stojí v popředí lidu a všeho národního hnutí a veřejné činnosti. Jen u nás, v národě malém, kde s každým jednotlivcem zvlášť musíme pracovati, jako by duch někdejších inteligentů-buditelů zmizel, jako by všichni ti Jungmannové, Havlíčkové, Barákové, Sladkovští a Tyršové zmizeli beze stopy a následování. Či zas už národní myšlenka má se opírat jen o ty nejmenší, jako nejmenšími byla vkříšena k životu?“

Rovnost národů a v národě

„Stavíme se na půdu praktickou, nečekajíce na zázraky, jež dle jiných teorií někdy, někdy by se měly státi. Nespoléháme tolik na stát a jeho parlamenty, jako na sebe. A mluvíme-li o obrodě lidské společnosti, o nové a lepší sociétě, tu zvláště je nám jasno, že spása je vlastně v nás a ne v zákonech a moci státní, neboť žádný zákon nemůže nás nutiti bychom byli dobrými a šlechetnými a žádný zákon nemůže zabránit bychom nebyli špatnými. Proto tak velký důraz v sociální své filosofii klademe na výchovu a zušlechtění.

Rovnost národů a rovnost v národě je a zůstane naším heslem. Kdyby o významu toho hesla čeští lidé přemýšleli a jeho význam pro budoucnost našeho národa pochopili, rázem by se postavili pod náš národně sociální prapor. Opřeli by tím českou věc o nejbezpečnější oporu: o široké lidové vrstvy, o jejich sílu a jejich nadšení a obětavost. Bez této síly všechno by bylo ztraceno.

Myšlenka, byť byla sebe šlechetnější, sama o sobě nikdy nezvítězí, nýbrž jen tenkrát, je-li hájena také hmotnou silou. Vedle Husa musil povstati ještě Žižka, aby „Pravda Boží“ mohla být uhájena. A nemá-li náš národ, který bije se jen za vlastní svobodu a nechce křivdy jiných, klesnouti, musíme učiniti vše možné, aby jeho poctivý prapor chráněn byl národem veškerým, aby prostý lid zůstal mu i v nejtěžších dobách věren.“

Zdroj: František Klátil, Republika nad stranami, str. 36 – 38

VÁCLAV KLOFÁČ (1868 – 1942) - český politik a novinář; vůdce českých národních socialistů. V roce 1898 se stal jedním ze zakladatelů České strany národně sociální a zároveň jejím předsedou. Byl čelným představitelem opozičního protirakouského radikalismu, propagátorem antimilitaristického hnutí a slovanské vzájemnosti. Po vypuknutí 1. světové války byl zatčen, vězněn a obžalován z velezrady. V červenci 1917 byl spolu s Rašínem a Kramářem na základě amnestie propuštěn. V červenci 1918 zvolen místopředsedou Národního výboru československého. Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Klofáč se stal prvním československým ministrem národní obrany, po celou dobu trvání první republiky byl senátorem a jednou zvolen i předsedou Senátu.