O Kosovu a kapitalistickém imperialismu

20. února 2013 Asi s velkou námahou bych musel hledat někoho, komu není nad slunce jasné, že za proměnou Kosova jakožto nezpochybnitelné součásti Jugoslávie v roce 1945 k samostatnému Kosovu pod vládou albánských mafiánů stojí v prvé řadě někdo jiný než Spojené státy americké a jejich finanční zájmy. Právě Jugoslávie byla po pádu sovětského bloku poslední evropskou destinací, kam nesahala kapitalistická chapadla amerického dolaru, a proto muselo dojít k jejímu násilnému rozbití.

Stačilo vyvolat národnostně motivovanou občanskou válku – když je ve hře moc dolaru, tak žádná oběť není malá a žádný způsob nečestný. Následovalo rozbití federace na jednotlivé státy a na závěr se dostalo i na Kosovo, které se násilně utrhlo od domovského Srbska. Tíhu pozemních bojů na sebe ovšem vzala místo americké armády tzv. Kosovská osvobozenecká armáda - spojenými státy finančně i personálně podporovaná. Tato taktika, kdy za dolar nekrvácejí američtí vojáci, se ukázala natolik úspěšnou, že byla praktikována právě nedávno třeba i v Libyi a nyní v Sýrii.

Zločin na Kosovu by mohl sloužit jako taková typická ukázka kapitalistického imperialismu, ale já bych tady právě rád poukázal na fakt, že toto postupné násilné dobývání světa dolarem není ani ojedinělý skutek, ani náhoda. Denně kvůli dolaru umírají další a další lidé, ač už to není přímo v Evropě, která je takzvaně dobyta, ale nyní především v Africe.

Můžeme si být jistí, že vývoz svobody a demokracie do světa za nezbytného doprovodu demokraticky humánního bombardování rozhodně nepřestane. Můžeme si být taky jistí, že dalším na řadě, mezi jinými po Srbsku, Afghánistánu, Iráku nebo Libyi, je jedna jistá z posledních významných destinací ve světě, kde ještě nevládne strýček Sam se svým dolarem. V této zemi, kam strýček Sam zatím ještě demokraticky nevpochodoval po boku po zuby ozbrojené armády, ještě vládne svoboda a vládne v ní odhodlání si svoji svobodu pevně bránit stůj co stůj. Lidé v poslední svobodné zemi na světě, v Íránu, nejsou dennodenně pumpováni ideologickou propagandou, jako lidé žijící v otroctví západu. Ani Írán nehrozí vojenskými výpady všem, kdo se mu jen trochu znelíbí, jako má ve zvyku americká válečná mašinérie spolu se svým mladším ale průbojnějším bratrem - s Izraelem. Ale lidé v Íránu jsou také připraveni se čestně postavit tomu, kdo jim sáhne na jejich svobodu. A naše víra, že konečně dokáží strýčkovi Samovi zatnout tipec je a musí být neochvějná. Tak nám velí svědomí, nechceme-li zůstat žít v otroctví peněz a moci vyvolených.

Všem těm vyvoleným - kapitalistům, buržoazistům, sionistům, zednářům a kdejakým práce se štítícím darebákům - může být vlastně jedno, co se děje v Srbsku. Stejně tak jim může být jedno, co se děje někde v Íránu. Takovým jde logicky přeci o sebe sama. Bylo by jim to jedno, kdyby tyto země nepotřebovali zahrnout do svého hospodářství. Jen tak mohou sebe sama udržovat pevně ve svých pozicích. Kapitalismus je to, co je drží u pohodlných koryt moci. A kapitalismus je to, co drží národy jako celky v neviditelných a pro prozíravější jedince i viditelných okovech.

Tržní princip kapitalismu není trvale udržitelný v omezeném prostoru. Potřebuje někde obchodovat – tak aby jeho ředitelé se svojí zvrácenou orientací na zisk mohli kasírovat s minimem produkované hodnoty. V kapitalismu lidé pracují a kapitalisté kasírují. Vyčerpají-li se možnosti jednoho trhu, je potřeba dobýt trh další. A tak to pokračuje už desítky let. Nejrůznější žoldáci dobývají svým pánům jejich trhy v podobě dosud svobodných národů.

Můžeme začít trochu počítat. Amerika je dobyta. Evropa je dobyta. Možná bude dobyt i celý svět. Ale jednou se ta konstrukce kapitalistického hospodářství logicky zhroutí. Svět není nafukovací. V tu chvíli tu musíme stát my a naše idea, pro kterou je člověk v celé své přirozenosti alfou a omegou. Národ je ten, komu má sloužit ekonomika, člověk tu není pro ni, ale ona pro něj. Ne peníze, ale člověk. Ne prospěch jednotlivce, ale prospěch celku. Tak přirozeným zásadám se jednou snad dostane i skutečného naplnění. Čím dřív se tak stane, tím lépe. Pomozme tomu, jak každý jen dovede. Odvahu!

Erik Lamprecht, předseda DM