Idea 4/5/09

Ochrana přírody jako cesta k zachování civilizace

Jedním z největších prohřešků, jímž škodíme naší civilizaci je bezesporu ničení přírody, protože vše, co dnes děláme nesprávně, je nepřirozené a tudíž se zákonitě musí odrazit na nás samotných jako součástech přírody.
 
Nezodpovědné chování vůči přírodě je dnes často diskutovaným tématem, neuvědomujeme si ale dostatečně obšírnost tohoto problému a nevěnujeme mu ani dostatečnou pozornost.

Příroda nás obklopuje, vzešli jsme z ní a na konci života se jí opět odevzdáme. Musí tedy zákonitě ovlivňovat celý náš život. A není průkaznějšího důkazu, než toho, který můžeme spatřit dnes. To, co dnes výrazně poškozuje přírodu, především nespočet technologických vymožeností, jejichž obětí se stala lidská pohodlnost a změkčilost, a které jsou v důsledku často zbytečné, ale také třeba porušení rovnováhy mezi rozumem a vírou, to vše se odrazilo i na estetice a morálce.

Pro zdravý vývoj společnosti je tudíž nezbytné, aby byly škodlivé vlivy na přírodu minimální, protože stav přírody přímo souvisí i se stavem etiky a estetiky.

Myslím, že každý, kdo je jen v jednom ohledu skeptický k vyspělosti naší doby, si dnes přizná, že doba antiky, jako epocha morálky i doba středověku, jako epocha víry, byla po obou těchto stránkách daleko zdravější než doba dnešní, doba rozumu, jakožto pozůstatku osvícenství a doba technologického pokroku, jakožto hlavní a prvotní produkt kapitalismu 19. stol. Žijeme dnes v komfortem přetékajících městech, zlepšil se ale s životní úrovní i náš duševní rozvoj?

Kdybychom si měli představit na pomyslném grafu křivku technologického pokroku a křivku morálního rozvoje, kterak protínaly staletí, myslím, že bychom se shodli na tom, jak by vypadaly. První křivka by byla křivkou nepřímé úměrnosti a směřovala by strmě ke kladným hodnotám, ta druhá by se stáčela naopak do záporných hodnot.

Mnohým činí obtíž nalézt impuls, který stojí za rozevíráním nůžek mezi oběmi úměrnosti, a který stojí za touto hlubokou propastí mezí morálním a duševním rozvojem člověka a jeho technickým a materiálním rozvojem. Každý si za něj dosadí něco svého, ale stěží může přiznat, že tato tendence rozevírání nůžek v současné době ustává. Každý, kdo tento trend toleruje, nevědomky zatěžuje své svědomí a každé další hřešení, tedy smiřování se s dnešními zlořády, užírá morálku naší civilizace a dělá z lidí stále více zakrnělé bytosti, nevědouce svého směřování a neznaje krásy.

Ano, krásy. Jak jsem psal výše, je estetika na stejné potápějící se lodi jako etika. Obojí je podřízeno materiálnímu rozvoji, tedy konkrétně účelům konzumního kapitalismu. Stejně jako stav morálky, která dnes poníženě vzhlíží k potřebám obřích koncernů pro odbyt jejich produktů, řinoucích se z nekonečných továrních pásů „kapitalistické civilizace“, je na tom stejně i estetika. Krása přírody, architektonického reliéfu měst nebo i člověka je podřízena potřebám neustálé marnotratnosti, přepychu a megalomanii. Krása dnes stále více ustupuje materiálním touhám a praktičnosti.

I umění a kultura, přes veškeré pochopení faktu, že se musí vyvíjet, trpí a neslouží svému účelu, tedy pozvedávání ducha. Spíše ho modeluje pro bezproblémové přijímání stávající módy, jelikož krása a vznešenost - kultura, která má blízko ke ctnostem, nikoliv k neřestem - nemůže dopustit, aby člověk jednal tak, jak jedná dnes. Neuvědomujeme si totiž krásu, která nás kdysi obklopovala, v níž jsme ještě dnes stále mohli žít, ale dnes z ní můžeme pociťovat jen zlomek. Lidé zdegenerovaní touto kulturou to poznají stěží. To, co tisícileté tradice považovaly za krásné a hodnotné, se v průběhu několika desetiletí stalo překonaným, krása se stala klišé, a to, co je potřeba propagovat, v zájmu udržení pokleslé morálky, je hnus a ošklivost. Neřesti vystřídaly ctnosti a to za velkého aplausu.

Ochrana přírody, jako nás samotných, se dnes stala obětí krátkozrakosti rychlého, v rámci dějin lidstva nepostřehnutelného úspěchu. Veškeré tradice, které formovaly zdravou evropskou civilizaci, vše, co bylo považováno po staletí za krásné a vznešené, se také po staletí budovalo a vydrželo až donedávna - a přenechalo nám přírodu zachovánu. Poklesek morálky, zkažená, Evropanům cizí kultura, a vůbec vše, co v posledních desetiletích nahrazuje a podupává vše staré, tradiční, je budováno v rámci dějin chvíli, a už dnes slyšíme chvalozpěvy o naší vyspělosti a o tom, jak vše dnešní plným právem nahrazuje to dřívější.

Jak moc jsme ale vyspělí, když naše pohodlnost a touha po neřestech ovládne touhu po zachování zdravé přírody? Pokud si myslíme, že současný blahobyt na úkor budoucích generací, přežírání se, užívání si, je důležitější než zdravé prostředí pro naše potomky, stojí naše mínění na stejně vachrlaté stoličce jako „vyspělost“ dneška a nebude mít dlouhého trvání. Jednou se nohy stoličky zlomí a pod tíhou své arogance se naše vyspělost oběsí.

Pokud s tímto stavem někdo smířen není, a já věřím, že takových je dnes hodně, je přesto patrné, že si závažnost tohoto tématu uvědomuje stále málo lidí. A pokud si ji přeci jen uvědomují, stojí jim v úsilí o změnu tohoto stavu skupinka mocných lidí, kterým současné podmínky vyhovují a jen tyto podmínky jim umožňují cizopasit na přirozeném, tedy národně sociálním cítění většinové společnosti. Z tohoto cítění proto vytvoří největší provinění a národní socialismus nazve tím nejhorším, co si novodobými vykladači práva a nástroji ovládanými touto skupinkou - médii - zmatená společnost představí. Tím jde ale skupinka těchto lidí proti přírodě a přirozenému chování národa, stejně jako lidé, kteří uvěřili v jejich slova. Příroda se ale nenechá obehrávat dlouho, tím si můžeme být jisti.

Matyáš Sombati
místopředseda DM