Historie NPD

Vznik a první úspěchy
Národnědemokratická strana Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands, NPD) byla založena 28.11.1964 v Hannoveru. Sdružili se v ní dosud bezpartajní patrioti, stejně jako politicky ostřílení nacionalisté z jiných stran (například z Deutsche partei – DP, Deutsche Reichspartei – DRP, Gesamtdeutsche Partei – GDP, Block der Heimatvertriebenen und Entrechteten – BHE), aby společnými silami a především novou cestou národní a demokratické politiky dosáhli úspěchu.
Programovým základem byl až do roku 1967 „Manifest NPD“, který byl na 3. řádném sjezdu v roce 1967 v Hannoveru nahrazen novým programem NPD.
NPD byla v letech 1966-1972 zastoupena v sedmi zemských parlamentech s celkem 61 poslanci. Poslanci NPD byli zvoleni do sněmů v Hesensku (8 poslanců), Bavorsku (15), Porýní – Falcu (4), Šlesvicku – Holštýnsku (4), Dolním Sasku (10), Brémách (8) a v Bádensku – Württembersku (12). Bez zastoupení byla NPD v zemským parlamentech Hamburku, Severního Porýní – Vestfálska, Sárska a Berlína. Tady dokonce roku 1974 zakázaly okupační síly účast NPD ve volbách do poslanecké sněmovny. Roku 1969 bylo do Berlína svoláno grémium k volbě spolkového prezidenta za účasti 22 členů NPD.
Poprvé o sobě dala NPD výrazněji vědět úspěchem při komunálních volbách v roce 1966: Oldenburg (Holštýnsko) 11,2%, Timmondorfer Strand 9,5%, Bayreuth 8,2%. Při volbách v roce 1966 se NPD se ziskem 7,9% dostala do hesenského parlamentu, přičemž zabodovala například v Giesenu a Marburgu (8,8%) a v Bad Hersfeldu (10,7%). V Ansbachu (okres Mittelfranken v Bavorsku) volilo v následujícím roce NPD hned 15,9% občanů, v bavorském sněmu byla NPD třetí nejsilnější stranou, přičemž například FDP (německá středopravicová strana, obdoba třeba naší ODS, pozn. red.) zůstala stát před branami parlamentu.
Prvním předsedou NPD byl vedoucí pracovník betonářské společnosti Friedrich Thielen z Brém, ve funkci 1964-1967. Provinční přístup k praktikování politiky vedl k Thielenově odchodu ze strany. V letech 1967-1971 byl předsedou strany Adolf von Thadden. V roce 1971 se stal Martin Mußgnug ve svých 35 letech nejmladším předsedou politické strany v Německu. Byl zvolen na 5. sjezdu strany v Holzmindenu a funkci vykonával až do roku 1990. Právník Mußgnug, od založení člen NPD, byl nejprve zemským předsedou v Bádensku – Württembersku a poslancem parlamentu (při volbách 1968 – zisk 9,8%). Jeho nástupcem byl v letech 1991-1996 Günter Deckert a od roku 1996 byl předsedou NPD Udo Voigt. Na volebním sjezdu v listopadu 2011 v Neuruppinu byl zvolen novým předsedou NPD Holger Apfel.
Jednou z mnoha lží etablovaných stran vůči NPD bylo tvrzení, že NPD postrádá silné vedení. Bez ohledu na skutečnost, že se až do dneška ukazují prognózy NPD téměř ve všech oblastech jako správné, hovoří o kvalitě jejího vedení fakt, že dokáže kontaktovat mnoho známých osobností, které potom vyzývají k volbě NPD nebo za ni přímo kandidují, přestože jsou následně zpravidla ve vládnoucích kruzích zatracováni a médii ignorováni.
Tak v roce 1969 kandidoval za NPD jeden známý olympijský vítěz z Říma, první a dlouholetý předseda „Svazu odsunutých“  nebo bývalý náměstek Konráda Adenauera, Dr. Linus Kather.
První ministerský předseda Sárska po znovupřičlenění v roce 1956, Dr. Hubert Nay (dříve CSU z níž byl následně K.Adenaurem vyloučen), vyzval k volbě NPD. Zrovna tak dlouholetý prezident „Německého zemědělského svazu“ Edmund Rehwinkel. V roce 1972 známý, v zahraničí uznávaný právník, profesor Dr. Fritz Münch, kandidoval do vedení NPD. Peter Petersen, vedoucí historické sekce „Sedláckého povstání 1929“ (filmová adaptace od Hanse Fallady: „Bauern, Bonzen, Bomben"), seděl za NPD až do roku 1971 v parlamentu Šlesvicka – Holštýnska.
Velkou pozornost vzbudil v roce 1966 vstup prof. Dr. Hermanna Obertha, jednoho z trojice nejvýznamnějších teoretiků kosmických letů, do NPD. Profesor Oberth je jakýsi duchovní otec všech odborníků, kteří se později pod Wernerem von Braunem v USA a SSSR podíleli na rozvoji kosmických letů.
Periodikem NPD byly v letech 1965-1973 „Deutsche Nachrichten“. Navíc nepravidelně vycházel „Deutschen Kurier“, který se stal v letech 1974 a 1975 oficiálním tiskovým orgánem strany. V roce 1976 vycházejí poprvé jako měsíčník vlastní stranické noviny „Deustche Stimme“ (Německý hlas).
NPD má neustále dostatek příležitostí poukazovat na stinné stránky a nefungující právní systém spolkové republiky. Zároveň národní demokraty stíhají neustálé politické procesy a právní precedensy.
Rok po svém založení podala NPD roku 1965 návrh k Spolkovému ústavnímu soudu na zákaz přímého financování politických stran státem. Tento návrh tehdy vyvolal rozruch a hněv u etablovaných stran, které by byly nuceny tolik potřebné peníze daňových poplatníků jako kompenzaci za investice do předvolebních kampaní získat zpět jinou cestou. Ty spatřovaly už pouhý požadavek NPD „žádné peníze daňových poplatníků politickým stranám“ jako sobě nebezpečný a neúnosný, protože strany jako CDU, CSU a FDP nebyly schopny financovat své kampaně výhradně z členských příspěvků a darů.
Konec 60. let byl poznamenán procesy, v nichž se NPD musela dovolávat práva proti bezpočtu rozhodnutí měst a obcí, které zabraňovaly využití již pronajatých a zaplacených sálů a hal.
Nespočet kratších či delších procesů, které probíhaly ve všech spolkových zemích, zpravidla rozhodují záměrně protiústavně a v neprospěch NPD. Rozsudky bývají velmi přitažené za vlasy, opírají se o neobvyklé zdůvodňování nebo omezují svobodu shromažďování. Pro ilustraci zmíníme nejvíce sledované případy:

Volby do Bundestagu 1969
Při kongresu NPD v roce 1969 ve Stuttgartu museli nejprve exekutoři vypáčit zámky dveří haly. Uplatněním soudního rozhodnutí si NPD, i přes odpor města Stuttgart, zajistila právo moci se setkat v pronajaté hale.
Avšak stuttgartský magistrát nechtěl rozsudek respektovat a nechal dveře haly uzamčené.
V listopadu téhož roku zakázal sárský ministr vnitra Schnur (CDU) plánovaný 4. sjezd NPD v Saarbrückenu. Odůvodněním pro tento ojedinělý akt bezpráví byla údajná obava z výtržností při protidemonstracích ohlášených marxisty. Až po více než 4 letech bylo město Saarbrücken konečně odsouzeno k zaplacení nákladů jako třeba zbytečně projetých cestovních nákladů, kdy bylo protiústavně násilně zabráněno účastníkům v jednání. Toto bylo pro stát (a s ním i pro daňové poplatníky) tak drahé (více než 100 000 marek), že podobné provokace proti sjezdům NPD se přestaly praktikovat.
Během předvolební kampaně v roce 1969 byla k vidění dosud nevídaná štvanice proti NPD. Vyskytlo se i několik svědectví, kdy byly házeny hlasy pro NPD do hromady neplatných a mnoho dalších excesů. Tehdejší ministr vnitra Ernst Benda (CDU) vynaložil toho roku ze státní kasy 5 milionů německých marek pouze na boj proti NPD všemi prostředky. Těmito penězi tak byly placeny celé autobusy plné „protidemonstrantů“, sympatizantů a členů stran od DKP (komunisté, pozn. red.) po CSU/CDU, aby mohli obstarat potřebné nepokoje a tisk měl záminku k pomluvám NPD.
Spolkový ústavní soud protahoval projednání stížnosti NPD až do termínu dalších voleb 17.12.1971, aby potom prohlásil, že je nemožné rozhodovat o volbách z roku 1969, když jsou nyní připraveny volby nové.
Avšak krátce předtím reagoval ústavní soud bleskově. Během narychlo svolaného nočního soudního zasedání ve Freiburgu soud zamítl stížnost NPD, že strana nedostala v televizním vysílání přiměřený čas pro svoje volební spoty. O půl roku později sice dostala NPD soudně potvrzeno, že jí přidělený vysílací čas v médiích odporoval zákonu, avšak už bylo dávno po volbách.
V nenávistné kampani masmédií byli národní demokraté častováni jako „neonacisté“. Stejné noviny, jaké šířily tyto urážky, odmítaly uveřejňovat NPD inzerci nebo alespoň vlastní vyjádření.
Ihned po spolkových volbách 1969 vyhlásila nová vláda hromadnou amnestii pro všechny pachatele deliktů spáchaných při demonstracích. Tím se jasně ozřejmila spolupráce vlády jako celku a mimoparlamentních teroristů.

Po roce 1969: Těžké časy
V hlavním městě Berlíně si mezitím začínaly čím dál víc rozumět „zvolení zástupci lidu“ s představiteli okupačních mocností. Roku 1974 zakázali tři západní spojenci (USA, Velká Británie a Francie) na požádání berlínského senátu bez udání důvodu účast NPD v berlínských volbách.
Od roku 1969 zde zakazovali okupanti na návrh senátu veškerou veřejnou a propagační činnost národních demokratů. Tamní zemská organizace NPD byla od té doby neustále zakazována. Žádný berlínský soud se tehdy neodvážil projednat žalobní návrhy NPD proti těmto projevům mocenské zlovůle. Potud je to alespoň historická zásluha NPD, že všichni občané se mohli na vlastní oči přesvědčit, že pod hesly okupantů se neskrývá žádná svoboda, právo ani demokracie a už vůbec ne svobodná a nezávislá justice. Teprve od roku 2000 může NPD znovu působit v hlavním městě.
Proti neustálému osočování NPD jako „neústavní“ od autorů výroční zprávy „Spolkového ústavu pro ochranu ústavy“ podali národní demokraté roku 1975 správní žalobu proti spolkovému ministru vnitra k ústavnímu soudu. Ten ve svém rozsudku soud jasně uvedl, že je vládě zapovězeno trvale osočovat stranu z protiústavnosti, když se to zakládá na spekulacích. Nejvyšší soud tak prakticky potvrdil protiprávnost mnoho let trvající politické perzekuce NPD.
Období od roku 1975 do druhé poloviny 80. let bylo poznamenáno volebními porážkami a poklesem členské základny. Interně však bylo toto období plodné, protože strana přijala definitivně koncept moderního nacionalismu jako výchozího bodu svého programu a své činnosti. V mládežnické organizaci Junge Nationaldemokraten (JN, Mladí národní demokraté) tehdy vyrůstala nová úspěšná generace, která po roce 1990 začala zaujímat funkcionářské posty v NPD. Dynamika JN se začala projevovat už od druhé poloviny 80. let zlepšujícími se volebními výsledky.

Opětovný vzestup
Na začátku 90. let se snažil tehdejší stranický předseda Martin Mußgnug a další funkcionáři nalézt svůj prospěch a uplatnění v takzvané Německé alianci, pozdější Německá liga pro národ a vlast. Tento jejich projekt ale zkrachoval a odpadlí funkcionáři už se do politického života nevrátili.
Předsednictvo NPD zatím zvolilo svým předsedou dřívějšího předsedu bavorské frakce NPD v zemském sněmu Waltera Bachmanna. Následně se na zemských a spolkových sjezdech jasně ukázalo, že se NPD kvůli podobným nanejvýš pochybným podnikům nemůže vzdát svých ideálů.
Počátkem 90. let NPD získávala stále více na politickém významu, protože se vyprofilovala jako otevřené centrum nacionalistických sil a zintenzivněla svoji práci a prezentaci navenek. Pod vedením Udo Voigta se NPD dostala znovu na výsluní veřejného zájmu. Celostátního ohlasu se jí dostalo zvláště při velké demonstraci proti „Anti-Wehrmacht výstavě“ v roce 1997. Kousek po kousku se NPD vracela do politického spektra SRN. Víc a víc členů a voličů se mohlo ztotožnit s touto nacionalistickou stranou.
S volbou Udo Voigta na pozici stranického předsedy se odstartovala profesionalizace NPD. Udo Voigt určil 3 hlavní pilíře strategie NPD: Boj o ulice, boj o parlament a boj o přízeň jednotlivců. S těmito třemi pilíři se brzy dostavily první úspěchy. Volební tým pod vedením Voigta a Apfela v září 1998 při volbách v Meklenbursku – Předních Pomořanech vybojoval zisk přes 1% hlasů. NPD se tak zařadila mezi státem částečně financované strany.
Stavebním kamenem „boje o parlament“ se stala nová forma řízení NPD. Obvyklá hierarchie kraj, země, Evropa a obec byla národními demokraty převrácena. Nová strategie zaměření se na komunální úroveň jako východiska pro další volby se ukázala jako správná, jak dokázaly volební úspěchy.

Jednání o zákazu
30. ledna 2000 podala spolková vláda k německému ústavnímu soudu návrh na rozpuštění NPD čítající asi 1500 stran. Další dva spolkové orgány (poslanecká sněmovna a senát) se jen o něco málo později přidaly s podobnými návrhy. Vedení NPD se rozhodlo pro ofenzivní obhajobu, kterou svěřilo do rukou právníků Horsta Mahlera a Dr. Hanse Güntera  Eiseneckera. Už 20. dubna 2000 bylo ústavnímu soudu odesláno vyjádření k návrhu na rozpuštění.
Vnějším podnětem pro tento ukvapený krok vlády byly útoky v Düsseldorfu, z kterých místní tisk obviňoval tzv. „pravicové radikály“. V následujících měsících se ukázalo, že pachateli žádní „pravicoví radikálové“ nebyli, ale návrh na rozpuštění zůstal. V následujících měsících bylo odhalováno stále více a více agentů nasazených do řad NPD a vycházelo najevo, že skutky, které slouží jako argumenty pro rozpuštění měli na svědomí právě tito tajnými službami nasazení agenti. Když se v lednu 2002 mělo konat první líčení před německým nejvyšším soudem, veřejnost šokovalo nové odhalení. Před soudem ze 14ti k výpovědím přizvaných vedoucích osobností NPD, se ukázovalo, že hned dvě osoby z čela NPD, bývalý místopředseda strany a zemský předseda v Severním Porýní – Vestfálsku Udo Holtmann a jeho zástupce Wolfgang Frenz, byli ústavně chránění agenti. Tato informace zdiskreditovala ministerstvo vnitra Otto Schilyho. Od toho momentu žaloba zatáhla za „záchrannou brzdu“ a měla snahu proces přerušit..
V této době žalobce nechal také prohledat kancelář hlavního obhájce Horsta Mahlera a zabavit různé důležité spisy. Toto zoufalé počínání bez požadovaného výsledku vedlo  ministra vnitra k poznání, že tento proces není možné vyhrát. Právě proto 18.3.2003 odmítl odhalit další nasazené agenty, které si chtěl nechat pro shánění podkladů pro další pokus o zákaz poslední strany, která se pořád ještě cítí německá. Teď je už NPD silnější a pokračuje v boji za lepší Německo. Narozdíl od konkurence dnes vedení NPD pozná, jak pracují systémoví agenti.

Vstup do zemských parlamentů počínaje rokem 2004
V reakci na úspěch v Meklenbursku – Předních Pomořanech se nyní těžiště stranické práce přesunulo do Saska. Na základě toho se NPD podařilo v září 2004 s výsledkem 9,2% hlasů vstoupit do saského parlamentu. Pro úspěch nebyla významná jen profesionální kampaň pod vedením Holgera Apfela, nýbrž také práce předsednictva v čele s Udo Voigtem, který uzavřel „Deutschlandpakt“ s předsedou DVU (Deutsche Volksunion) Dr. Bernardem Freyem. Celá spolupráce obou stran vyústila v jejich fůzi. Počínaje rokem 2011 již pracují všichni pod hlavičkou národních demokratů.
Vzhledem k významu saských voleb se trochu zapomnělo na jinou významnou událost. Parlamentní volby v Sársku, 40 dní před saskými volbami. V této západní spolkové zemi NPD obdržela 4% hlasů.
Cesta vytyčená roku 1996 dál přinášela úspěchy. V září 2006 obdržela NPD při volbách v Meklenbursku – Předních Pomořanech 7,3% hlasů, vstoupila tak do zemského sněmu sídlícího ve Schwerinu. V roce 2011 se přes masivní mediální antikampaň v parlamentu udržela se ziskem 5,6%.
Dnes má NPD zastoupení ve dvou zemských parlamentech s celkem 13ti poslaneckými mandáty. Počet komunálních mandátů se blíží číslu 200. To je velmi dobrý základ pro další rozšiřování pole působnosti, nyní už pod vedením nového předsedy, čtyřicetiletého Holgera Apfela.
Veškeří nepřátelé německé země si už přes 40 let brousí zuby na NPD a její mládežnickou organizaci JN. Ale odhodlání pramenící ze síly argumentů, stejně jako oprávněná touha vrátit Německu hodnoty práva, svobody a demokracie, je u NPD nezlomné.

Oficiální text NPD, překlad: red.