Dělnická mládež: Ruce pryč od Sýrie!

21. května 2013 Když se série krveprolití, v našich médiích označována jako Arabské jaro, vypořádala s autoritativními režimy v Egyptě, Libyi a Tunisku, aniž by se někdejších oblíbenců západních zemí, jako byl třeba egyptský prezident Mubarak, kdokoli z jeho evropských spojenců zastal, zdálo se, že je řada na Sýrii. Tak se vlna povstání v první polovině roku 2011 přelila i do země, která je dlouholetým nepřítelem izraelského okupačního režimu. Z počátku mírumilovné protesty byly údajně násilně potlačeny režimem, a to byl dostatečný důvod, aby se takzvaná opozice chopila zbraní a začala napadat bezpečnostní složky státu. Nikoho pak asi nepřekvapilo, když Američané a jejich evropští spojenci deklarovali plnou podporu těmto rebelům a poskytli jim několikrát bohatou materiální pomoc. Tomu všemu přizvukovala evropská a americká média, která se pohoršovala nad domnělými krutostmi, kterých se měli dopouštět vojáci vlády prezidenta Bašára Assada. Zapomněli přitom veřejnosti sdělit, že podstatnou část povstalecké Syrské svobodné armády (FSA) tvoří zahraniční mudžahedýni, například z Čečenska, Libye či Saúdské Arábie.

Židy ovládaná americká zahraniční politika se snaží běsnění islámských fundamentálů  v uniformách FSA interpretovat jako demokratizační proces vedený proti nenáviděnému prezidentovi Assadovi. A to i v situaci, kdy se na veřejnost dostávají drastické scény, ve kterých Američany podporovaní povstalci řežou hlavy svým nepřátelům a pojídají jejich vnitřnosti. Mezi další fakta, která mainstreamová média na Západě zapomněla reflektovat patří také například to, že v zemi proběhly v loňském roce volby a úspěšnější opoziční strany získaly křesla v parlamentu. Kdyby letos proběhly prezidentské volby, tak by „nenáviděný diktátor“ Assad obdržel podle nezávislých průzkumů kolem 75% hlasů. Paradoxní je také to, že „demokratizační“ proces v zemi podporují američtí spojenci v oblasti Perského zálivu, tedy Saúdská Arábie a Katar. Tyto absolutistické monarchie přitom nemají ani vlastní ústavu a ženy se zde nesmí vzdělávat nebo řídit auto. Syrská opozice se rekrutuje z teroristů z celého světa a je vyzbrojována zvenčí pod dohledem Západu; je tedy všechno možné, jenom ne syrská.

V současnosti, kdy se již nedá utajit pravá tvář rebelů a jejich vskutku „demokratické“ postoje, je jasné, že o prosazování svobodných hodnot v tomto konfliktu ani zdaleka nejde a nikdy ani nešlo. Jedním z důvodů, který se nabízí jako vysvětlení pro jinak nepochopitelnou podporu Západu protiassadovským fundamentálům, je postavení Assadova režimu v regionu. Syrská arabská republika je stabilním odpůrcem okupace Palestiny a kritikem genocidní politiky bezohledně prováděné židovským státem. Podporuje libanonské protisionistické hnutí odporu Hizballáh a udržuje přátelské vztahy s Íránem, který je dlouhodobě v nelibosti Izraele a jeho euroamerických vazalů. Zatímco o spolupráci mezi Izraelem a teroristy se ještě před rokem jen tiše spekulovalo, v posledních měsících dostává tato spolupráce konkrétní obrysy. Izrael již třikrát bombardoval svrchované syrské území, a to i například v čase a místě probíhající vládní ofenzívy proti povstalcům. Na území pod kontrolou povstalců u Golanských výšin zbudoval Izrael pro zraněné povstalce nemocnici. Mezi rebely se také volně pohybuje množství agentů nechvalně proslulého Mossadu. Právě Mossad s největší pravděpodobností stál za obviněním z použití chemických zbraní Syrskou arabskou armádou. Obvinění se ale později ukázalo jako zmanipulované s tím, že sarin použili naopak rebelové.

Veřejnost se nesmí nechat oklamat pokryteckými hesly o svobodě a demokracii. Vždy se totiž jedná o cynickou obhajobu sionisticko-amerických imperiálních snah. Jedinými, kdo může rozhodovat o syrských záležitostech, jsou pouze Syřané. Ruce pryč od Sýrie!

Jan Kuřec, člen předsednictva DM